Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Po dlouhé cestě, kdy jsem takřka nezamhouřil očka, jsme byli opět nohama na zemi. Teď už jen počkat, až se podaří vylidnit velké letadlo a odebrat se stádem k imigrační kontrole. Hlavně nic nezapomenout a připravit si pas k rychlému vytažení… Po pár minutách postávání v uličce letadla jsme se vydali do nekonečných chodeb jednoho z největších letišť na Floridě. Nevím proč, ale chodbové bludiště se mi zdálo nekonečné, a to jsme vlastně pouze šli s hlavním proudem, abychom se po po dalších několika minutách dostali do obří haly, kde čekalo to pravé bludiště.

Ani tady se ale nekonalo nic krkolomného, dav se rozdělil na dva proudy, kde ten menší (asi 30 lidí) šel provizorní frontou pro občany USA a zbylý dav se točil jako had zkrácenou frontou pro turisty. Upřímně, nedovedu si představit, jak by to vypadalo, kdybychom se do haly podívali v jinou denní dobu než kolem 10. hodiny večerní. Možná by bylo k dispozici více imigračních úředníků, než slovy dva. OK, maximálně tři. Jasně, na pár set lidí nikdo nebude ve večerních hodinách obsazovat nekonečnou řadu kójí pro imigrační pohovory. Nicméně, vezměte si ten poměr… Pro cca 30 Amíků byli připravení 1-2 úředníci a pro zbylé stovky lidí jeden. To pak člověk pochopil, proč někteří starší cestující chtěli vystupovat ještě v době, kdy Dreamliner popojížděl po dráze letiště.

Nebylo ale kam spěchat, půjčovna aut by měla být dostupná stále a na recepci hotelu také někoho ještě budou mít. Možná se jen lehce prodlužoval stres z pohovoru. Nicméně, na našich tvářích převládal povětšinou úsměv a kolovaly vtípky, což se ale mohlo jevit i podezřele. Ono, švejkování ve frontě, kde na vás koukají jak na vrahy, není asi zase tak dobrý nápad. 

Obrázek: Letištní hala v Orlandu je opravdu stylová

Nekonečné čekání ve frontě pokračovalo až do doby, dokud kontrolou neprošel poslední občan USA. Ono tedy trvalo déle, nicméně se ledy začaly hýbat, když si někdo uvědomil, že by bylo dobré posílit zbylého chudáka úředníka, který odbavoval nás turisty. Po chvíli se opravdu tak stalo a společně s posílením okének se rozmnožila i ostraha, která ovečky třídila jak na porážku. Nakonec se dostalo i na nás tři. Původně jsme si mysleli, že půjdeme každý zvlášť, ale k našemu překvapení se některé rodiny nebo páry mohly “výslechu” účastnit společně. Ani nevím jak a najednou se na nás otočil jakýsi “agent Smith” se slovy, jestli bydlíme spolu. WTF? Další taková super otázka po dlouhé cestě, dostal jsem trochu flashback z Kodaně. Nicméně, po zamyšlení asi logická, ale co chcete po celém dni cestování. What? Jestli bydlíte spolu? Kde? Tady na dovolené? Ne, doma. Hmm, doma, to asi myslí v Praze, tak to tihle dva. Ok, tak oni dva tam a ty ještě počkej. Bezva, proč ne, aspoň se to vysvětlilo, prozatím.

Spolucestující dostali jako imigrační úřednici jednu postarší bílou paní. Jestli vystoupila z obrazu, nevím… Hasák ale neměla. Celý rozhovor byl zpovzdálí slyšet a probíhal vcelku rychle, následovalo sejmutí otisků prstů, fotečka pouhá, pro “rodinu” a vítejte v USA. Hmm, to bylo rychlé, taky bych chtěl, pomyslel jsem si. Jelikož byla paní velmi rychlá, měl jsem to štěstí, že mě agent z Matrixu poslal rovněž k jejímu stanovišti. Po odbytí zdvořilostních frází nastoupila otázky… Co sem jedeš dělat, na jak dlouho, máš kde bydlet a budeš řídit? Turista, cca 2 týdny, ano a ano. Jen tak mimochodem, budu cestovat s kamarády, co tu u Vás teď byli. Hmm, tak jo, podívej se sem, uděláme fotku. Výborně… Teď prsty… F*ck! Ajaj, tak přeci jen to nebude jen tak. Paní začala rozhazovat rukama… Že by můj prst shodil její systém? Nu co, určitě náhoda… Evidentně byla úřednice zvyklá na občasné neduhy systému, to se prostě tak někdy stane. Nicméně, na moji kontrolu to mělo vliv pouze ve formě malé epizody, která byla překlenuta opakovaným sejmutím otisků, navracením pasu a popřáním hezké dovolené.

Hurá, teď už jsme oficiálně za čarou a stojíme pevně na území USA. Ještě tak najít své kufry… Vzhledem k tomu, kolik času jsme strávili v imigrační frontě, musela naše zavazadla trpět nechutenstvím z neustálého točení se na letištním pásu. Bohužel, nevím, zda to bylo točením se na pásu nebo nějakým špatným zacházením při transportu nebo jiným zvídavým turistou, ale mé zavazadlo vypadalo trochu více unaveně. Přesněji řečeno, na přední kapse byl vytržený zip, na kterém visel TSA zámek a kapsa byla vyrabovaná. Pravda, zámek byl na kapse zbytečný a uvnitř se skrývala pouze chladící taška. Nicméně, takhle jsem si úplně začátek dovolené nepředstavoval. Teď otázka, má to smysl řešit s personálem, který se rovnal v těchto hodinách 0. Jediný, kdo byl přítomen kolem blížící se 11. hodiny večerní, byli policejní důstojníci s prsty připravenými na služebních kvérech. Už jsem za nimi chtěl jít, ale ta myšlenka se mi naštěstí brzy vykouřila z hlavy, ono zase o tolik nejde. Po letmé kontrole hlavní “kapsy” od kufru a ujištění se, že je snad již ostatní v pořádku, jsme se vydali hledat autopůjčovnu, kde jsme měli zabookovanou Toyotu Rav 4. 

Obrázek: TSA zámky nemusí být všespásné... Kdo mi rozbil kufr, to už se nikdy nedozvím...

Po chvíli bloudění jsme objevili podlouhlou halu, kde sídlily snad všechny autopůjčovny, na které jsme si byli schopni vzpomenout, že na území států operují. Nicméně, odebíráme se k Alamu, které jsme si, po dlouhé debatě v Praze, vybrali. Zatímco se hledá naše objednávka, tasíme trojkombinaci pas, řidičák a mezinárodní řidičák. Samozřejmě se nabízí hlavní otázka, můžeme platit debetní kartou? Hispánský dlouhán na druhé straně k našemu překvapení ani nemrknul a souhlasně pokývl, že ano. No vida, půjde to i bez kreditky. Nyní, kdo bude řídit? Za každého dalšího řidiče je totiž příplatek! Prosím o doklady… Potřebujete mezinárodní řidičské oprávnění? Co? Ne! Aha, tak nic… Nevadí, ale bylo zajímavé, že si chlapec vystačil a početl v našich malých růžových pouze česky popsaných dokladech. Chcete pojištění navíc? Poučeni z cestovatelských blogů, nebrat si nic nad rámec, jsme zdvořile hned několikrát odmítli. Po chvilce jsme byli odveleni s papírem do garáží, kde bude připraveno naše auto. Následoval tedy přesun… 

Tehdy jsme poprvé pocítili změnu klimatu. Jakmile se otevřely automatické dveře od letištní haly, dýchl na nás těžký floridský vlhkostí nasátý vzduch. V 11 večer byla teplota “krásných” 35 stupňů a vzduch by se dal stáčet do lahví. Po slušné “pěsti mezi oči” a přechodu do další haly se před námi objevilo neskutečně obří parkoviště, které by mohlo závidět i Centrum Černý Most. Předání proběhlo také dosti zajímavě. Tak vy máte SUV, hmm… Toyotu nemáme, ale vyberte si tady z této řady a pak stačí jen u výjezdu ukázat papíry. Dobře, ta řada, na kterou nám bylo ukázáno, tak nebrala konce a sotva jsme dohlédli na její konec. K výběru se nám naskytlo plno možností, značek a typů od nenápadných SUV přes velké červené jeepy až po něco, co by se dalo označit za pohřební vozy. Člověka by samozřejmě lákaly některé výstřelky, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a nenápadná Kia Sorento. Ta sice byla pro naše poměry velkým SUV, nikoli však pro zbytek silničního provozu, jak jsme po celou dobu naší cesty mohli pociťovat. Ještě trocha seznámení s novým vozem, konektivita skvělá, Apple CarPlay připraveno. Můžeme vyrazit! U závory, s poměrně masivními prvky obrany proti zlodějům aut, jsme předali potřebné dokumenty a byli vypuštěni do místní džungle. 

Offline navigace fungovala dobře, na žádné problémy si po roce nevzpomínám. Kochali jsme se tedy nočním Orlandem a nemohli se dočkat až narazíme na jednu z “bájných” amerických mýtných bran. Ta nakonec přeci jen přišla a pokud mě paměť neklame, tak při cestě z letiště byla pouze jedna a cenově se pohybovala mezi 1,5 a 2,5 dolary. Napadá mě 1,75, ale kdo si to má pamatovat, že. Nicméně, mince jsme za jízdy neházeli, poctivě jsme zastavili a odevzdali ke směně papírového amerického prezidenta. 

Kolem půlnoci jsme tak konečně dorazili do staySky Suites – I Drive Orlando. Ano, takto se přesně jmenoval náš hotel nedaleko parku Universal, ve kterém budeme trávit následující dny, spíše tedy noci. Na recepci nás opět vítali hispánští zaměstnanci a my si pomalu začali připadat jako rasová menšina. Není se však čemu divit, v Orlandu žije kolem 30% obyvatel hispánského původu. Vše šlo hladce, v recepci jsme ještě dokoupili balenou vodu a vyrazili do bludiště tamních chodeb hledaje výtah a náš pokoj. Jakmile jsme identifikovali dveře a zablbli si trochu s magickou “dveřní” kartou, otevřel se nám prostor s obývacím pokojem spojeným s kuchyní, za rohem nás čekala koupelna a ložnice, do které byl přístup jak z obýváku, tak z koupelny. Jakožto lichého mě čekal rozkládací gauč pod výduchem z klimatizace. I přes úvodní zděšení, se na něm spalo vcelku dobře.

Obrázek: Konečně, rozkládací gauč! S ledovou holkou z dílny GE jsem v noci neúspěšně mentálně bojoval, ale ráno jsme se usmířili,

Problém byl nakonec jinde než v napruženém gauči, u kterého jste se mohli na kraji, při neopatrném vstávání, propadnout do hlubin kovové konstrukce. Hlavním nepřítelem byl “koncert” místní majestátní GE kombinované ledničky s mrazákem a masivní klimatizace, která nešla nijak regulovat. Zatímco klimatizace se spouštěla cca po 15 minutách, lednička měla interval cca 30 minut. Nevím proč, byl jsem líný nebo unavený po dlouhém letu. Vypnout ledničku mě napadlo až po probdělé noci v ranních hodinách. S hlučnou technickou místností ke klimatizaci, od které jsme logicky neměli klíče, však nic dělat nešlo. Alespoň jsem si ale natrénoval převalování, aby na mě nefoukalo a nekapaly kapky kondenzovaného vzduchu. Na jednu stranu si říkáte, že tohle zažívat opravdu nechcete, pak si ale vzpomenete kolik je venku stupňů a hned vám to přijde jako banalita, se kterou se dá vlastně docela dobře žít. První noc tedy byla za námi a ačkoli jsem prakticky nespal, byl jsem docela čilý a připravený objevit končeně Ameriku.